Kdybych měl jednoslovně pojmenovat působení převážné většiny současných rodičů na jejich děti, rozhodně bych nepoužil slovo výchova, ale po mém soudu daleko výstižnější termín pečování. V následující úvaze vysvětlím, proč si to myslím a také proč to považuji z individuálního i celospolečenského hlediska za nebezpečné. Připouštím, že se jedná o subjektivní pohled, který může být z mnoha stran napaden. I to, že dnešní generace rodičů, učitelů a vychovatelů reaguje na jiné, v mých očích často náročnější výzvy, než se kterými jsme se při výchově dětí setkávali my. Nicméně jak studium pedagogiky, tak má celoživotní osobní zkušenost mě v níže nastíněném názoru utvrzují.
Nejprve si ujasněme skutečný obsah obou pojmů.
Pečovat znamená věnovat někomu nebo něčemu pozornost, čas, energii a starostlivost, aby se rozvíjel, cítil v bezpečí, byl zdravý a aby byla zachována jeho důstojnost. Je to činnost, která není jen funkční, ale i vztahová.
Klíčové složky
- Zodpovědnost – pečující člověk přebírá díl odpovědnosti za stav druhého (člověka, věci, prostředí, vztahu).
- Pozornost a vnímavost – pečovat znamená všímat si potřeb druhého, být vnímavý k detailům.
- Trpělivost a kontinuita – péče je proces, nikoliv jednorázový akt.
- Emoce a vztah – v péči bývá obsažen vztah – často láskyplný, laskavý nebo alespoň soucitný.
- Úsilí a práce – péče obnáší práci: fyzickou, psychickou, organizační, emoční.
- Prevence a ochrana – často předchází ohrožení nebo zmírňuje jeho dopady.
Výchova je záměrné a cílevědomé působení na člověka – především dítě nebo mladého člověka – s cílem podpořit jeho rozvoj, formovat postoje, pomoci mu dozrát v osobnost a člena společnosti.
Klíčové složky
- Záměrnost a cílevědomost – výchova není náhoda. Má cíl – často dlouhodobýa skrytý (např. „vést k odpovědnosti“).
- Formování hodnot a postojů – výchova nepracuje jen s vědomostmi, ale hlavně s charakterem, emocemi, postoji.
- Vztahová dimenze – vychovávat znamená vstupovat do vztahu, který má v sobě asymetrii, ale i důvěru a péči.
- Kultivace a zrání – výchova je proces, který doprovází vývoj – fyzický, psychický, sociální i morální.
- Společenská a kulturní podmíněnost – co je považováno za „dobrou výchovu“, se liší podle doby, kultury, místa a kontextu.
(Definice byly vygenerovány pomocí modelu ChatGPT (OpenAI, 2025).)
Oba pojmy jsou si velice blízké, přesto v nich spatřuji podstatný rozdíl, a to především v účelu a časovém horizontu. Výchovu vnímám jako přípravu na samostatný budoucí život, zatímco péče je zajištění bezpečí, spokojenosti a pohodlí teď a tady. A tento rozdíl předurčuje rozdílné a často i protichůdné postupy.
Zásadním nástrojem výchovy je vystavování nejrůznějším výzvám – fyzickým, koordinačním, intelektuálním, sociálně komunikačním, kreativním a kdo ví, jakým ještě. Důležité je, aby byly přiměřené věku a schopnostem dítěte. Aby krok za komfortní zónu šel sadekvátním úsilím zvládnout. Slovo úsilí je zde zásadní. Od malička by si měly děti uvědomovat, že nic nepřichází samo. Že každý úspěch či požitek je výsledkem jejich/něčí snahy/práce. A že ony samy by se měly na tvorbě společných hodnot podílet. Vzpomínám, jak velkou výzvou pro mě v dětství bylo dojít do čtvrtého patra k Novákům pro klíče od prádelny. Jak jsem si celou cestu po schodech opakoval, co přesně paní Novákové řeknu, a vnitřně bojoval se studem a trémou. Ale zvládl jsem to a záhy se pro mě opatřování klíčů od prádelny stalo rutinou, mým standardním příspěvkem k plnění rodinných úkolů. A podpořilo i rozvoj sebedůvěry při komunikaci s druhými (která mě pak většinu života živila).
Vystavování výzvám v sobě ale skrývá jistá úskalí:
- Třeba se to našemu svěřenci nebude chtít dělat. Proč bych ho měl nutit k něčemu, co je mu v danou chvíli nepříjemné? Dokážu jej k tomu motivovat?
- Co když neuspěje? Nezpůsobí mu to psychické trauma?
- Co kdyby si náhodou při tom ublížil?
A za tím vším se skrývá ještě jedna zásadní úzkost (se kterou bojuje každý milující rodič, ať si to připouští, nebo ne): Co když nás proto, že po něm chceme něco pro něj v danou chvíli nepříjemného, přestane mít rád?
A tak úkol raději nezadáme, náročnou situaci vyřešíme za dítě, i nevhodnému požadavku dítěte vyhovíme, oprávněnou kritiku raději nevyřkneme, nedej bože, abychom dítě potrestali, za viníka případného konfliktu označíme někoho jiného… To vše s ústředním zájmem – teď a tady minimalizovat rizika a zajistit pro své dítě (a taky pro sebe) pohodu, komfort, bezpečí. Což jsou charakteristiky pečování.
K čemu ale taková „výchova“ vede?
V individuální poloze:
- Ke stagnaci. Setrvávání v komfortní zóně snižuje míru učení. Jen skrze trénink a zvládání nových situací se člověk rozvíjí. A to nejen v ovládnutí konkrétních dovedností, ale také v nárůstu samostatnosti a sebedůvěry.
- K nenasytnosti. Okamžitým vyhověním požadavkům dítěte nerozvíjíte schopnost „odložení konzumace slasti“, kterou už Sigmund Freud vnímá jako jeden ze základních projevů lidské zralosti. Nepřiměřeným zahrnováním dítěte nejrůznějšími statky navíc deformujete jeho vnímání hodnoty věcí.
- K sebestřednosti. Absencí úkolů, kterými by se od mala dítě podílelo na zabezpečování chodu rodiny, nerozvíjíte jeho vědomí odpovědnosti vůči celku – rodině, kamarádům, společnosti.
- K nízké sociální gramotnosti. Řešením konfliktních situací za dítě snižujete jeho připravenost v oblasti sociální komunikace.
- K malé psychické odolnosti. Neposkytováním kritické zpětné vazby zkreslujete jeho sebeobraz. Mnoho rodičů si skutečnost, že zájem o úspěchy dítěte a s nimi spojené pochvaly slouží rozvoji dětské sebedůvěry, mylně vyložilo tak, že nedostatky či prohřešky je třeba přecházet (abychom sebedůvěru dětí naopak nenarušovali).
Jaký to má dopad v dospělosti:
- Neochota mladých lidí převzít odpovědnost za vlastní život – setrvávání v „mamahotelech“, odkládání či úplné odmítnutí založení rodiny, minimum rodin s více než dvěma dětmi.
- Psychická nestabilita. I drobný diskomfort je vnímán jako zásadní problém, se kterým si dotyčný neví rady a neumí jej sám řešit.
- Absence sociálních dovedností – komunikační bariéry, neumění naslouchat druhým a respektovat jejich návrhy či oprávněné zájmy, malá schopnost spolupracovat s druhými, uzavírání se do omezených sociálních bublin (umožněné a podpořené existencí sociálních sítí).
- Převažující zájem užívat si nad odhodláním o něco usilovat, něčeho dosáhnout.
- Nepřiměřené představy o životním standardu bez odhodlání si ho zabezpečit vlastním úsilím.
Jak z toho ven?
I když se jedná o složitý problém, dovolím si jednoduchou odpověď. Nebát se a nebýt líní vychovávat.
Ze studií na matematicko-fyzikální fakultě si dnes vzpomenu na jedinou učitelku, paní docentku Kubálkovou. Postrach všech prváků a druháků. Její matematická analýza fungovala jako síto, přes které nebylo snadné projít. Byla náročná, ale spravedlivá. Sama vždy na hodinu dokonale nachystaná žádala tvrdou přípravu i od nás. K našim výkonům poskytovala otevřenou zpětnou vazbu – kritickou i pochvalnou, když jsme si to zasloužili (jednou jsem ji slyšel a vnímal jsem to fakt jako obrovské uznání). A hlavně měla odvahu být nepopulární. Ale pro život (nejen pro znalost matematiky) nám dala víc než spousta jiných. Věřím, že i těm, kteří přes ni neprošli, byla užitečná v nastavení limitů a nasměrování do jiné oblasti, kde mohli své talenty lépe uplatnit.
Takže doporučuji:
- Odvahu být v jisté chvíli v očích dítěte za zlého s vírou, že to časem pochopí a ocení.
- Ochotu si leccos odříci třeba v zájmu zachování vhodného denního režimu dítěte (chodit na plese o půlnoci s dítětem v šátku na břiše rozhodně není pro dítě to pravé ořechové).
- Občasné vědomé odřeknutí okamžitého uspokojení tužeb a choutek dítěte, byť mi rodinný rozpočet koupi dané laskominy umožňuje.
- Nebát se dát třeba dítěti do ruky sekeru (samozřejmě v počátečních fázích s dohledem).
- Neřešit za dítě každou prkotinu. Koneckonců i sourozenecká hádka je tréninkem sociální interakce.
- Od útlého dětství pověřovat děti přiměřenými úkoly, kterými se zapojí do společné péče o rodinu (vynést odpadky, uklidit si hračky, …) a důsledně vyžadovat jejich plnění.
- Určitě chválit, ale i pokárat a přiměřeným způsobem potrestat, pokud si to míra provinění zaslouží. (O roli trestu ve výchově pojednává článek Daniela Štrobla Trest jako zapomenutý jazyk výchovy, který rozhodně doporučuji k přečtení.)
- A to vše s láskou a vírou, že pro budoucnost dítěte děláte to nejlepší.
Možná si teď říkáte, proč článek publikujeme v Gymnasionu, který je určen především pedagogům, nikoliv rodičům. Ihned nabídnu odpověď. Nás pedagogů se to týká taky! I my se v kontaktu s našimi svěřenci bojíme:
- Ztráty vztahu s dítětem, když budeme příliš přísní. Kolega Novák toho prostě tolik po dětech nechce a ony ho mají rády. Tak proč být za „Kubálkovou“?
- Kritiky od pečujících rodičů. To je v současnosti asi největší strašák. Jak to, že jsme dítěti dali do ruky nůž, přece by se mohlo zranit? Jak to, že jsme ho na táboře budili v noci na stezku odvahy a narušovali jeho spánkový rytmus? Jak to, že musel při službě na táboře umývat záchody? To je přece nedůstojné. Jak to, že jsme rodiče neinformovali, že spolužáci říkají jejich synkovi mamánek? To zavání šikanou. A místo rozumné formy dotazu a dialogu s pedagogem může ihned přijít trestní oznámení. (Ne, to není nadsázka, to je realita dneška.)
- Úrazu, který by se při našem náročném přístupu k výchově mohl dítěti přihodit, a samozřejmě právních konsekvencí, které by mohl každému z nás přinést. A kdo by chtěl stát před soudem (který spíše straní alibismu než odvaze).
Logická otázka, kterou si pak pochopitelně klademe, je: Proč ta rizika podstupovat? Stojí mi to za to?
Moc bych si přál, aby vaše odpověď zněla: Stojí. Vězte, že na „Nováka“ si po letech nikdo nevzpomene, ale „Kubálkové“ bude vděčný za její náročnost. Tedy ten rozumný, ten, kterého formovala doma, ve škole i v zájmových kroužcích skutečná výchova, nikoliv jen pečování.
Rizik si musíme být vědomi a v rámci možností je minimalizovat. To by nám měl velet rozum. Ale cit nakonec určí, zda přes to všechno necháme děti ve školce na zahradě lézt po stromech nebo samostatně pracovat v rukodělné dílně s vrtačkou a nevlítneme mezi ně při prvním náznaku rozepře. (Díky, paní ředitelko, že to mohl můj vnuk u vás ve školce zažít.)
Pojďme plédovat proti dangerismu, proti pečování. Pojďme bojovat za práva dítěte na dobrodružství, výchovu v přírodě, možnost učit se z vlastních chyb. Učme děti odolnosti, spolupráci i samostatnosti. A to lze jen laskavou, ale náročnou výchovou. Pokud chceme v dětech rozvíjet odvahu, musíme být sami odvážní.